VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI

prof. Jan Voborník
literární historik

narozen 10. dubna 1854, Pohoří
zemřel 8. března 1946, Praha

27. června 1993 byla odhalena pamětní deska pana profesora Jana Voborníka při malé slavnosti před budovou základní školy v Pohoří, kde je pamětní deska umístěna.

Kdo to byl a co znamenal pro naši vlast profesor Voborník. V prvé řadě učitel. Učil postupně na gymnáziích v Rychnově nad Kněžnou, Domažlicích, Jičíně, Litomyšli a na Malostranském gymnáziu v Praze, celých 43 let. Mimo to působil jako český literární historik a kritik. Psal monografie, drobnější stati literárně historické, literárně kritická pojednání a literární příručky, zejména pro studenty. Psal také i díla beletristická, četná dramata, např. Husitská trilogie (Jan Hus, Jeroným Pražský, Smrt krále Václava).

Svým vřelým vztahem ke studentům byl právě studenty nazýván "milým otcem", "tatínkem" či "našim dědouškem". Vychoval řadu budoucích vědců, lékařů, umělců a spisovatelů, z nichž lze namátkou jmenovat egyptologa Františka Lexu, cestovatele Vráze, malíře a ilustrátora Adalfa Kašpara, spisovatelé J. Š. Baara, Vladislava Vančuru.

Dokladem vzájemných vztahů pana profesora se studenty i ve veřejném životě je třídílný sborník Čtvrtky - Vzpomínky a žertíky kroužku přátel profesora Voborníka, kteří se se svým učitelem i po letech stále pravidelně scházeli.

I když byl jeho život zcela naplněn prací, nikdy nezapomněl na svůj rodný kraj a obec Pohoří, kde se 10. dubna 1854 v čp. 62 narodil. Rád se do rodné obce vracel, kde odpočíval a nabíral dalších sil.

Soupis jeho prací obsahuje okolo šesti set položek, ať již prací literárně historických a kritických, tak původní tvorby básnické, prozaické i dramatické. Na návrh profesorského sboru filozofické fakulty UK, byl jmenován čestným doktorem filozofie. Diplom čestného doktora filozofie honoris causa mu byl předán 21. dubna 1939 při příležitosti jeho 85. narozenin.

Pan profesor v kruhu svých přátel a nejbližších se dožívá vysokého věku. Zemřel 8. března 1946 v Praze.

Obsáhlá písemná pozůstalost Jana Voborníka je uložena v literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze.

Volně zpracováno podle studie Aleny Vokálové z roku 1984. Vydáno při příležitosti odhalení pamětní desky.

Voborník, Jan

Komplexní životopis - prof. Jan Voborník ( zdroj: Česká divadelní encyklopedie, http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Voborník,_Jan ). Zkratka "V." dále v textu znamená "Voborník".

Představitel ruchovsko-lumírovské generace, jako dramatik se neprosadil, soustředil se proto na dokumentaci a interpretaci české kulturní scény. Dlouholetý literární recenzent Národních listů, příležitostně se věnoval také reflexi divadelní kultury. Výzkum dramatické literatury obohatil o psychologické a sociologické aspekty. Ve svých působištích inicioval činnost ochotníků, pro něž psal divadelní hry.

Portrét Jan Voborník (foto: Jan Nepomul Langhans)

Narodil se v selské rodině a vyrůstal pod vlivem vlasteneckého ovzduší severovýchodních Čech. Po vychození německé farní školy v Opočně a trojtřídky v Dobrušce 1867–75 studoval na katolickém gymnáziu v Hradci Králové, poté se zapsal na pražskou filozofickou fakultu ke studiu obecné filologie, češtiny a filozofie; nejvíce pozornosti věnoval studiu české dramatické literatury. Během univerzitních studií byl ovlivněn filozoficko-psychologickou a estetickou teorií herbartismu, v českém prostředí propagovanou G. A. Lindnerem a J. Durdíkem. K vědecké kariéře nesměřoval, více inklinoval k vlastní literární tvorbě, osvětové a žurnalistické činnosti. Účastnil se dění ve studentských kroužcích, v Literárním odboru Umělecké besedy, autorsky spolupracoval s periodiky Česká včela a Národní listy.

Po složení učitelských zkoušek odešel 1880 z Prahy a působil jako středoškolský profesor s aprobací čeština, latina a řečtina na Piaristickém gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou (1880–86), nižším gymnáziu v Domažlicích (1886–91), na osmiletých gymnáziích v Jičíně (1891–95) a v Litomyšli (1895–1909). Učitelskou dráhu zakončil v Praze na Malostranském gymnáziu v Hellichově ulici (1909–23). Pro své neformální vystupování a lidský přístup si získal širokou přízeň studentů; proslul nekonvenčními literárními výklady, „dýchánky“ po povinných školních mších, soukromými literárními soirée, účinným protektorstvím před byrokratickými postihy i všestrannou mimoškolní pomocí studentům. Mezi ně patřilo mnoho pozdějších vědců, spisovatelů a kulturních pracovníků, např. lingvista a filolog J. Páta, egyptolog F. Lexa, fotograf a cestovatel E. S. Vráz, malíř a ilustrátor A. Kašpar, loutkářský badatel J. Veselý či spisovatelé J. Š. Baar, A. Wenig, V. Vančura a J. Haussmann. Přátelský vztah profesora a jeho žáků, pokračující v pravidelných čtvrtečních setkáních v litomyšlských vinárnách, po V. odchodu do Prahy 1910–41 přesunutých do pražské Národní kavárny, dokládá šestidílný sborník Čtvrtky.

Reprodukce portrétu Jana Voborníka od malíře Ivana Mrkvičky

Vzdělaný pedagog byl ve svých působištích, kde se aktivně podílel na kulturním životě, velmi oblíben. V Litomyšli bydlel na téže adrese, kde před ním žili nejprve A. Jirásek a poté T. Nováková, na jejichž osvětové působení zde navázal. Ve funkci předsedy Jednoty divadelních ochotníků pozvedl litomyšlský divadelní život, své teoretické představy dokázal uplatnit v praxi. V premiéře byla místním ochotnickým sdružením uvedena jeho dramata Jan Hus (1906) a Zasvěcenec (1913). V městském Spolku paní a dívek, v němž jako aktivní činitelka působila V. manželka Anežka, pravidelně přednášel o české historii, kulturních tradicích i soudobém umění. K oblibě přednášek přispíval jejich performativní charakter, V. učitelský kolega doplňoval výklad dramaticky deklamovanými ukázkami. 1929 se V. stal čestným občanem města a 1935 mu zde byla odhalena pamětní deska za účasti předních kulturních činitelů v čele s M. Hýskem a F. Götzem. 1943 musela být odstraněna, byla však uschována a po válce znovu osazena.

I v době mimopražského působení sledoval V. novou literární produkci, psal zprávy, recenze a fejetony pro Národní listy (1891–1912). Život a tvorbu českých literátů připomínal v knižních spiscích: J. Vrchlický (1890), A. Jirásek (1901), J. Zeyer (1907), K. H. Mácha (1907), S. Čech (1908), J. Holeček (1913), B. Němcová (1920), J. S. Machar (zůstalo v rukopise). Edičně připravil vybrané spisy V. Hálka (1906–1907), souborné dílo J. Vrchlického (1913–28, s B. Frídou), dramatické spisy A. V. Šmilovského (1923–24) a F. V. Jeřábka (1923–28). Autorsky spolupracoval s Ottovým slovníkem naučným, ve většině z 32 slovníkových hesel jako první souhrnně interpretoval tvorbu umělců přelomu 19. a 20. století: např. J. Zeyera, M. A. Šimáčka, F. X. Svobody, R. Svobodové, F. A. Šuberta či J. Hilberta. Syntetický výklad o české literatuře, včetně kapitol o vývoji dramatu mezi 1848–98, podal v Památníku České akademie k padesátiletému výročí vlády císaře Františka Josefa I.

Zastával generační stanovisko pozitivního vlastenectví, soustředěného k vlastní drobné práci. K předmětu svého bádání přistupoval s vášnivým zaujetím, bez vědecké střízlivosti. Zajímaly ho inspirační zdroje a myšlenkové procesy autorů, snažil se postihnout jejich tvůrčí vývoj. K jádru umělecké tvorby nejlépe pronikl u literátů, s nimiž si lidsky i myšlenkově porozuměl. Přestože vycházel z odhodlaného národovectví ruchovců, bližší mu byl romantický kosmopolitismus K. H. Máchy, J. Vrchlického a J. Zeyera. V otázce pravosti tzv. Rukopisů se rozcházel s Masarykem a okruhem realistů, s nimiž přitom nacházel shodu v preferenci pozitivistického myšlení H. Taina jako vědecké metody i způsobu obrany společenské soudržnosti před liberálním individualismem. Uzavíral řadu pozdních národních buditelů, a proto svými názory zůstával v opozici k mladší skeptické generaci. Neporozuměl moderním proudům v umění, zejména naturalismu a dekadenci. I u spřízněnějších autorů nedokázal docenit některé z charakteristických tvůrčích motivů, např. nacionální a feministické hroty v díle B. Vikové-Kunětické. Vždy kladl důraz na reformistickou humanitní tradici a kontinuitu české kultury. Bylo mu blízké hromadné, historicko-národní, místní a rodové „my“. Za nejbohatší zdroj poznání české minulosti považoval dílo A. Jiráska, které řadil mezi typ dokumentární a „objektivisticky-realistické“ literární tvorby. Jako ctitel obrozeneckého díla J. Kollára a vyznavač myšlenky slovanské jednoty s celoživotně rezervovaným vztahem k západní kultuře si nejvíce rozuměl se svým vrstevníkem a smíchovským sousedem J. Holečkem.

Plaketa Jana Voborníka od sochaře a medailéra Josefa Šejnosty

Vzhledem k V. dlouhověkosti se během třicátých a čtyřicátých let postupně uhladily mezigenerační spory a zůstala vděčná vzpomínka na mimořádnou pedagogickou a osvětovou činnost žijícího patriarchy s bílým plnovousem. Při příležitosti jeho 85. narozenin v dubnu 1939 byl na návrh profesorského sboru Filosofické fakulty Univerzity Karlovy jmenován čestným doktorem filosofie. Zemřel ve svém pražském bytě ve Švédské ulici na Smíchově, obklopen několikageneračním kruhem své rodiny. Po zpopelnění v pražském krematoriu ve Strašnicích byla urna s popelem uložena do rodinné hrobky v Praze-Bubenči. Bratr Václav Voborník (1864–1926) působil jako středoškolský učitel v Lipníku na Moravě, je autorem hry Kníže Václav (vydané V. 1929).

Divadlo patřilo od dětských let mezi V. záliby, v raném věku si v rodném Pohoří ochotnicky zahrál v truchlohře E. Raupacha Mlynář a jeho dítě. Během studentských let pokračoval v ochotnické činnosti jako herec a zároveň se soustavně zabýval dějinami dramatické literatury. 1879 zahájil žurnalistickou činnost obsáhlým divadelně-kritickým textem do České včely, v němž definoval tři inspirační zdroje českých dramatiků: každodennost prostého lidu, nápodoba zahraničních vzorů a náměty z českých dějin. Omezenost dosavadního politického a společenského života vnímal jako překážku pro vznik přesvědčivých uměleckých děl. V českých dějinách nenacházel látku vhodnou pro velké drama, s výjimkou tzv. Rukopisů. Za nejlepší volbu pro vznik autentické hry z českého prostředí proto doporučoval inspiraci životem venkovského lidu. Tvorbu Friče, Hněvkovského a Vinařického považoval za pouhé náběhy k dramatům, nízko hodnotil i divadelní hry J. K. Tyla. Věřil, že nově otevřené Národní divadlo bude stimulem pro umělecký vzestup. 1898 shledal tento předpoklad pravdivým v novém zhodnocení pro jubilejní publikaci České akademie. Pozoroval setrvalý kvalitativní růst českého dramatu a vyzdvihl stěžejní přínos ředitelského působení F. A. Šuberta k rozvoji české divadelní kultury. Ve 20. století se již k vývoji českého divadla souhrnně nevyjadřoval.

Jan Voborník - Z naší čtvrteční besedy v kruhu Čtvrtečníků, 1936

Zprvu autorsky spolupracoval s Divadelními listy. Přispíval kritickými portréty předních českých herců, a především uceleně zhodnotil stav českého ochotnického divadla, v němž odmítl převládající repertoár s dominancí fraškovitých a frivolních her. Předchozí vlastenecký, vzdělávací a „ruch působící“ účel dramatické produkce se podle V. během sedmdesátých let téměř vytratil, proto doporučil návrat k dílům vážnějším, didaktickým, a zvláště k hrám s historickou tematikou. Při své mimopražské pedagogické činnosti mohl sledovat pouze kočovné společnosti a místní ochotnické spolky, v nichž začasté aktivně působil. 1885 měla v Domažlicích premiéru jeho dramatická prvotina Lví nevěsta. Romantická fabule bez hlubšího psychologického prokreslení postav a většího dramatického účinu, řeší problém jedincova práva na štěstí. V díle byl patrný vliv sociálních dramat F. V. Jeřábka. Zaměření na metafyzické problémy a tragiku lidského osudu potvrdil po dvacetileté odmlce i ve filozofickém dramatu Soumrak věku o smrti římského císaře Claudia. Prohlubující se pesimistický pohled na společenské změny přelomu 19. a 20. století autor vyjádřil v kritické metafoře o nástupu nové, násilnické a požitkářské doby antického Říma. Tématem dobového úpadku se přímo zabýval v psychologicko-mysteriózním dramatu Zasvěcenec o zprvu úspěšném, navenek cynickém řediteli psychiatrického ústavu, který neúspěšně čelí vlastnímu rozpadu osobnosti.

Pozitivní historickou inspiraci, kterou nalézal v odkazu české reformace, zpracoval do svého stěžejního dramatického díla – husitské trilogie. Šest let před Jiráskovou hrou na tentýž historický námět se zabýval postavou Jana Husa, inkvizičním dilematem Jeronýma Pražského a vzrušivou dobou konce vlády krále Václava IV. Využil při tom nejen svou znalost historie, ale také praktické zkušenosti s ochotnickou divadelní činností. Ve hře o Husovi navazoval na tylovskou tradici; působivost kazatelových projevů vyjadřoval užitím lidových scén, vypustil však smyšlené a nepravděpodobné vztahy, usiloval o historickou věrnost a střízlivost. Zaujetí archivními prameny vedlo k přílišnému zatížení děje množstvím historických detailů a postav. Z husitské trilogie kvalitativně vystupuje dějově subtilněji pojatý Jeroným Pražský, v němž autor dokázal věrohodně zpracovat krizi hlavní postavy, účinně budovat napětí a děj působivě sevřít. Zároveň do něj tematicky promítl svůj celoživotní ideový rozpor: oscilaci mezi odhodlaným vlastenectvím a sounáležitostí se západním myšlením. Historické drama bylo 1923 při příležitosti výročí upálení mistra Jana Husa inscenováno ve Stavovském divadle v režii V. Nováka; zaujalo více svým ideovým vyzněním než uměleckou hodnotou. V loutkových dětských hrách z dvacátých let překročil šablonovitou rutinu a nad rámec pouhé učenecké akribie projevil umělecký talent. Dobovou kulturní scénu však V. pozdní tvůrčí vzmach příliš nezaujal; jako dramatik zůstal profesionálními divadly mimo uvedenou výjimku nepovšimnut. K uctění jeho 75. narozenin bylo v dubnu 1929 v rámci sjezdu Ústředního spolku československých profesorů benefičně uvedeno ve Stavovském divadle drama Jan Hus v režii V. Nováka.

Jan Voborník - poděkování za soustrast, 1946

Pseudonymy, šifry
Jan z Pohoře, Jean Paquin, J. Pasquin, V. O. Born, J. V., J. V.-k., V., -vb.-, VBk, vbk, Vbk.

Hry
Lví nevěsta, t. 1887; Matky, rkp. 1904; Jan Hus, t. 1905; Soumrak věku, t. 1910; Boj o ženicha, rkp. 1916; Jeroným Pražský, t. 1916, ND–StD 1923; Zasvěcenec, t. 1922; Tři péra ptáka Fénixa, t. 1922; Černá rota krále Matěje, t. 1922; Letec, rkp. 1927; Na Babyloně, rkp. 1927; Jan Hus, ND–StD 1929 ? Souborně: Husitská trilogie (Jan Hus, Jeroným Pražský, Smrt krále Václava IV.), t. 1921.

Teatralia
Česká historie a české drama, Česká včela 4, 1879, s. 126–127, 133–135 a 146–148; O repertoiru ochotnických divadel, Divadelní listy 1, 1880, s. 18–20; Karel Šimanovský, tamtéž, s. 33–37; Josef Jiří Kolár, tamtéž, s. 89–91; Šimanovského Lear, tamtéž, s. 218–220; Poslední slovo o realismu uměleckém, Národní listy 28. 3. 1891; Dramatické umění, in Památník na oslavu padesátiletého panovnického jubilea Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I., Praha 1898, s. 18–20, 42–45, 66–68 a 87–90; Alois Jirásek. Jeho umělecká činnost, význam a hodnota díla, Praha 1901; Památník divadla a Ochotnické jednoty Tyl v Rychnově nad Kněžnou, Rychnov nad Kněžnou 1902; Paprsek světla: K tajemnému odchodu Emanuela Bozděcha, Národní listy 26. 1. 1905; Carlo Goldoni, tamtéž 25. 2. 1907; Dvě novinky o Shakespearovi, tamtéž 4. 4. 1907 [srovnání studií L. N. Tolstého a K. Bleibtreua]; F. A. Šubert, in Almanach ČAVU 1916, s. 138–152; Fr. V. Jeřábek, Choceň 1923; Mučedník touhy, Vodňany 1926 [přednáška o J. Zeyerovi pro místní Okrašlovací spolek]; Božena Viková-Kunětická, Praha 1934; doslov in J. Zeyer: Listy třem přátelům, Praha 1938, s. 87–103.

Prameny
LA PNP: osobní fond (nezpracováno).

Regionální muzeum v Litomyšli: osobní složka.

Literatura
F. Chalupa: Vědecký a literární život, Světozor 14, 1880, s. 143 [o V. přednášce o dramatickém umění v Umělecké besedě 13. 3. 1880]; J. Ladecký: Příspěvky k dějinám českého divadla, Praha 1895, s. 119 ? ref. Padesát let české literatury: V. Flajšhans, Osvěta 29, 1899, s. 469; š- [J. Kuffner], Národní listy 2. 3. 1899 ? ref. Alois Jirásek: nesign., Besedy lidu 9, 1900/01, s. 539; F. V. Vykoukal, Osvěta 31, 1901, s. 1023–1025; F. K. [Krejčí], Naše doba 9, 1901/02, s. 475–476 ? L. N. Zvěřina, Osvěta 40, 1910, s. 896–899 [ref. Soumrak věku] ? V. K. Blahník: Několik dalších poznámek o dramatech V., Osvěta 41, 1911, s. 68–70 ? k šedesátinám: -m-, Zvon 14, 1913/14, s. 394; Z., Topičův sborník 1, 1913/14, s. 398; L. Narcis Zvěřina, Zlatá Praha 31, 1913/14, s. 311; J. Páta, Osvěta 44, 1914, s. 259; an., Čas 10. 4. 1914 ? ref. Husitská trilogie: J. O. Novotný, Lidové noviny 13. 12. 1921; M. Hýsek, Jeviště 2, 1921, s. 666–669 ? ref. Jeroným Pražský: Et. [E. Tréval], Zvon 23, 1922/23, s. 671–672; J. P., Lidové noviny 8. 7. 1923; nv., Právo lidu 8. 7. 1923; M. Majerová, Rudé Právo 11. 9. 1923 ? k sedmdesátinám: P [F. Páta], Světozor 24, 1923/24, s. 397; -vb- [V. Brtník], Topičův sborník 11, 1923/24, s. 374–375; J. Klokoč [J. K. Fragner], Národní osvobození 10. 4. 1924; = [J. Vodák], České slovo 11. 4. 1924; A. Nečásek, Venkov 11. 4. 1924 ? E. Haertel: Die kosmopolitischen Dichter der Čechen, in Jahrbücher für Kultur und Geschichte der Slaven 3, 1927, č. 1, s. 192–193 [o V. generaci]; A. Novák: Noví členové III. třídy České akademie, Lidové noviny 2. 11. 1928 ? k pětasedmdesátinám: Mdk. [R. Medek], Literární rozhledy 13, 1928/29, s. 218; Vz. [V. Zelinka], Zvon 29, 1928/29, s. 435; jv. [J. Vodák], České slovo 9. 4. 1929; M. Novotný, Národní listy 10. 4. 1929; P. E. [Eisner], Prager Presse 10. 4. 1929 ? k osmdesátinám: M. Hýsek, Zvon 34, 1933/34, s. 418 a 433; H. Jelínek: Lumír 60, 1933/34, s. 351; B. Vavroušek, Venkov 8. 4. 1934; an. [A. Novák], Lidové noviny 10. 4. 1934; I. J. Fischerová, Národní osvobození 10. 4. 1934; p. [A. M. Píša], Právo lidu 10. 4. 1934; P. E. [Eisner], Prager Presse 10. 4. 1934 ? ? ref. Čtvrtky II [sb. věnovaný činnosti V.]: ne [A. Novák], Lidové noviny, 23. 3. 1934; K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 19. 5. 1934 ? zsl [A. Novák], Lidové noviny 4. 11. 1934 [ref. B. Viková-Kunětická]; J. Páta, Naše snahy I, 1935, č. 6, s. 45–47 [o V. činnosti v Litomyšli] ? k pětaosmdesátinám: s. [F. Sekanina], Národní politika 9. 4. 1939; M. Hýsek, Venkov 9. 4. 1939; K. P. [Polák], Národní práce 10. 4. 1939 ? nesign.: Slavnostní odevzdání diplomu doktora prof. Janu Voborníkovi, Venkov 23. 4. 1939 ? k devadesátinám: bg [B. Golombek], Lidové noviny 9. 4. 1944; V. Hánek, Venkov 9. 4. 1944 ? nekrology: kd [E. Konrád] a K. [J. Kolařík], Svobodné noviny 10. 3. 1946; Š. K., Lidová demokracie 12. 3. 1946; V. Frída, Lidová demokracie 19. 3. 1946; red., Loutková scéna 2, 1946, s. 76 ? J. Růžička, Litomyšl. Duchovní tvář českého města, Litomyšl 1994, s. 163–183 [o V. činnosti v Litomyšli]; Z. Filip: Čtvrtečníci: O Kroužku přátel V. a malíře Adolfa Kašpara. Severní Morava 73, 1997, s. 31–41; P. Čornej (ed.): Praha Husova a husitská 1415–2015, Praha 2016, s. 199 [o V. husitské trilogii]; M. Skřivánek: Litomyšl 1259–2009: město kultury a vzdělání, Litomyšl 2016, s. 244–245 [o V. činnosti v Litomyšli].

Album representantů všech oborů veřejného života československého, Čeští spisovatelé dnešní doby (Frabša), Kunc, Literární atlas československý, LČL, Masaryk, ÖBL

Vznik: 2020
Autor: Otto Drexler

Miloň Čepelka
herec, zakládající člen Divadla Járy Cimrmana

narozen 23. září 1936, Pohoří

Po studiích na gymnáziu v Dobrušce a na Vysoké škole pedagogické v Praze (1954-58, obor český jazyk a literatura) učil tři roky na základní škole v Novém Kníně. 1961 odešel do Prahy do Československého rozhlasu jako redaktor a setrval tam až do září 1969. V roce 1967 se stal zakládajícím členem populárního 'Divadla Járy Cimrmana', v němž dodnes působí jako herec, spisovatel, textař a scénárista. První verše otiskl v brněnském Hostu do domu, pak v Plameni aj. Knížky a knížečky veršů: Když se dnes nevrátím (Čs.spisovatel, Praha 1964), Pět nocí k úplňku (Kruh, Hradec Králové 1990), Abeceda lásky (Zvláštní vydání, Brno 1995), Dvě básně o smrti (Zvláštní vydání, Brno 1997), Bdění ve zvěrokruhu (Zvláštní vydání, Brno 1999) a snad i Mandel sonetů (Zvláštní vydání, Brno 2003). Kromě toho scénář filmu Stůj, nebo se netrefím! (spolu s Jiřím Šebánkem) a řada rozhlasových a televizních her, pohádek (v loňském roce vydal kazetu 'Pohádky vodníka Ferdy'), naučně publicistických pásem, zábavných a literárních pořadů, které často i sám uváděl, a písňových textů všech žánrů. Váží si zejména českého básníka Jaroslava Seiferta, sám sebe považuje za nezávislého liberála.

O panu Čepelkovi vyšlo mnoho článků, nejvýstižnější je tento od rodáka Pavla Bednáře - v současné době student (Pohoří čp. 84). Vyšel v celostátním deníku Mladá Fronta DNES, dne 12.2.2007, strana 4 regionální přílohy Východní Čechy.

Cimrmanolog a básník z Pohoří

Seriál osobností východočeského regionu dnes pokračuje hercem, textařem a básníkem Miloněm Čepelkou

Osobnost regionu seriál

V nenápadném domku číslo popisné 124 ve vísce Pohoří u Dobrušky, který patřil jeho prarodičům z matčiny strany Marii a Janovi Vláškovým, přišel 23. září 1936 na svět Miloň Čepelka, známý především jako herec a zakládající člen Divadla Járy Cimrmana. Rodná víska uprostřed polí, přes níž se vine dříve malebný potůček, na obzoru Orlické hory, rolníci s koňmi, lidové zvyky a tradice, to vše poznamenalo jeho duši natrvalo. „Dodnes ve snu ještě ty dvě brány otvírám,“ říká Miloň Čepelka o branách uzavírajících průjezdní dvůr u jejich domu, kudy jezdily kravské a koňské potahy do polí a na luka.

Rodiče hráli ochotnické divadlo

Malý Miloň ale nepobyl v Pohoří dlouho. Když mu bylo šest týdnů, tatínek Vojtěch s maminkou Růženou se odstěhovali do Opočna. Přesto to bylo v Pohoří, kde Miloně Čepelku prvně okouzlilo umění. V sále místního Hastrdlova hostince se hrála divadla a společenský život slavil zlaté časy. „Mezi místními ochotníky byli i moji rodiče, i když sám jsem je na jevišti neviděl, jen vím, že na své hraní a zpívání rádi vzpomínali a těšilo je, když jsem se už jako kluk ani já nebál na jeviště vstoupit,“ vzpomíná Čepelka. V témže pohořském sále se také prvně v životě setkal s biografem.
V Opočně vychodil Čepelka základní školu a sám tam psal na tatínkově psacím stroji první dětské literární pokusy v třídním časopise, nazvaném příznačně naivně Přítel mládeže. Po studiích na gymnáziu v Dobrušce v roce 1954 nastoupil na Vysokou školu pedagogickou v Praze. Studoval obor český jazyk a literatura. Jeho spolužákem byl pozdější rozhlasový i divadelní kolega Zdeněk Svěrák. Oba hráli už ve studentském divadle, které režíroval jejich starší kamarád Ladislav Smoljak.
Po studiích učil Čepelka na základní škole v Novém Kníně, odkud však po pouhých třech letech odešel do Prahy do Československého rozhlasu jako redaktor. Tam setrval až do září 1969, kdy dal s kolegy Jiřím Šebánkem (vlastním otcem-zakladatelem Divadla Járy Cimrmana) a Svěrákem výpověď raději dřív, než je mohli nastupující normalizátoři vyhodit.

Z Vinárny U Pavouka do divadla

Geniální vlastenec a buditel Jára Cimrman se narodil o tři roky předtím. Nejdřív ve Vinárně U Pavouka, v pravidelném měsíčním rozhlasovém pořadu pánů Šebánka a Svěráka, kde ve fiktivních přímých přenosech koncertovaly hvězdy světové jazzové scény, a na popud prvního z jmenovaných pak v roce 1967 znovu a lépe i na jevišti nově založeného divadla.
Objevený génius z jizerského Liptákova začal postupně zajímat víc a víc lidí. Spousta jich v jeho existenci dokonce uvěřila, a co víc si u mystifikace přát. „Netušili jsme, že nám to tak dlouho vydrží. Mysleli jsme, že se pobavíme a sbohem,“ přiznává Čepelka, který u všeho byl od samého začátku.
Letos na podzim tomu bude už čtyřicet let, kdy se divadlo představilo první Svěrákovou hrou Akt. Čepelka v ní hraje manželku malíře Žíly a na otázku, proč to a proč v souboru nikdy nebyla žena, odpovídá: „Podle Jirky Šebánka, který je tvůrcem Cimrmanova základního životopisu, prý Mistr prohlásil, že ženská na jevištní prkna nepatří.“

Sonety, hry, texty, opereta i film

Ač je Miloň Čepelka široké veřejnosti známý právě díky Cimrmanovi, od mládí jej neopustila láska k poezii. Verše vydal v několika knihách. Poprvé v roce 1964, kdy mu vyšla sbírka Když se dnes nevrátím. Po roce 1968 nemohl publikovat, a tak dalších pět knížek vychází až po listopadové revoluci. Pět nocí k úplňku vydal v roce 1990 v Hradci Králové, další, například Dvě básně o smrti (2000) nebo Mandel sonetů (2003) v Brně. Kromě toho napsal Čepelka spolu s Jiřím Šebánkem scénář k filmu Stůj, nebo se netrefím! Známá je také Čepelkova práce textařská. Na svém kontě má víc než sedm set textů k písním všech žánrů, nevyjímaje ani dechovou hudbu. Rád se hlásí k tomu, že třeba k pomalému valčíku Milana Baginského České posvícení čerpal inspiraci z dětských zážitků v rodné vsi. Jako dramatik se Čepelka nedávno představil operetou Pavouček pro štěstí s hudbou Františka Živného podle povídky Ladislava Stroupežnického. Tu nyní hraje Divadelní soubor Jirásek z Týniště nad Orlicí. Je rovněž autorem řady rozhlasových a televizních her, pohádek, naučně publicistických pásem a literárních i hudebních pořadů, které často sám uvádí. Při tom všem však Miloň Čepelka rád pobývá ve svém rodném kraji, kde, jak říká, „cítí své kořeny“.


Foto popis| MILOŇ ČEPELKA, neodmyslitelná součást Divadla Járy Cimrmana, píše básně, hry i texty.
Foto autor| FOTO: ARCHIV AUTORA

O autorovi| PAVEL BEDNÁŘ, Autor je studentem Univerzity Hradec Králové

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - východní Čechy (Hradec králové)

MUDr. Jan Dvořák
lékař, sociální hygienik, okresní přednosta

narozen 13. května 1849, Pohoří
zemřel 12. prosince 1916, Praha

Základní vzdělání získal v rodné obci, absolvoval nižší gymnázium v Rychnově nad Kněžnou a Akademické gymnázium v Praze, kde maturoval 12.7.1870. Lékařskou fakultu v Praze (Karlo-Ferdinandova univerzita)ukončil 4. dubna 1876. V letech 1876 - 1878 byl druhým asistentem 1. porodnické kliniky pro lékaře, 1878 - 1880 asistentem porodnické kliniky pro porodnické báby. Dále se vzdělával i v zahraničí - na vídeňské klinice jako první asistent porodnické kliniky prof. Webra - na podnět prof. Webra a Eiselta vypracoval studie na klinikách v Berlíně, v Drážďanech a v Mnichově za účelem habilitace, od níž z příčin zdravotních upustil. V roce 1880 se vrátil do rodného kraje a stal se sekundárním lékařem v opočenské nemocnici. Roku 1885 nastoupil dráhu praktického lékaře v Opočně a spolu s primářem nemocnice dr. Teunerem založili v Hradci Králové Spolek lékařů v severovýchodních Čechách. S činovníkem opočenského Sokola Podstráneckým vydával v letech 1896 - 1897 časopis Posel od pomezi kladského a později v letech 1898 - 1899 Rozhledy lidové.

Ve zdravotnické osvětě spolupracoval s úpickým lékařem MUDr. Antonínem Čapkem, otcem bratří Čapků. V roce 1887 byl zvolen do okresního zastupitelstva a v roce 1889 byl členem okresního výboru. Císařem Františkem I. byl potvrzen do funkce okresního starosty. V roce 1889 byl zvolen na poslance českého Zemského sněmu a v roce 1891 do říšské rady. V roce 1897 byl jmenován členem nejvyšší zdravotní rady ve Vídni. Ve sněmu i v říšské radě se věnoval takměř výhradně činnostem národohospodářským, zdravotnickým, lékařsko-stavovským a později sociálně-politickým, k nimž i v nejvyšší zdravotní radě dal první podnět. Z iniciativních odborných návrhů přijatých ve sněmu a říšské radě: návrh na zřízení české zvěrolékařské školy a ústavu pro výrobu antitoxinů v Praze, návrh na zřizování zvláštních pavilonů pro tuberkulózu při všeobecných veřejných nemocnicích v Benešově, Tanvaldu a Cvikově, návrh na úpravu poměrů všeobecných veřejných nemocnic, na úpravu právních a správních poměrů nemocničních lékařů a správních úředníků těchže, na úpravu zákona zemského a instrukcí o obvodních lékařích, na úpravu poměrů pomocnic ku porodu, návrh na očkování skotu proti tuberkulóze, návrh na zavedení povinného vyučování hygieně na vysokých školách a jiných veřejných ústavech, zejména na zimních školách hospodářských a na letních školách hospodyňských, dle jehož vzoru a iniciativy zavedeno bylo první vyučování na zimní škole hospodářské a letní hospodyňské v Opočně, zařízení z jeho podnětu, návrh na zavedení instituce školních lékařů, návrh na úpravu zákona o nemocenských pokladnách, návrh na zavedení instituce zdravotnických inspektorů u ministerstva, na sdělání osnovy zákona o povinném očkování, na úpravu sazeb za výkony lékařsko-soudní, na zamezení přenášení zvířecích nákaz a na úpravu zákona o nakažlivých nemocech zvířecích, na odstranění výroby a prodeje sirek s jedovatým žlutým fosforem, na odstranění závad zdravotnictví námořního a na úpravu služby lékařů námořních, návrh na zákonnou úpravu pasivního práva volebního lékařů obvodních a obecních.

V roce 1903 odešel z Prahy, kde byl do roku 1916 ředitelem Zemské porodnice (ulice Apolinářská čp. 18 - navržená J. Hlávkou a otevřená v roce 1875) a nalezince (nedaleko porodnice, ulice Ke Karlovu 2, z konce 19. století, v roce 2015 je zde Klinika dětského a dorostového lékařství).

Mnoho publikoval z oblasti veřejného zdravotnictví a sociální hygieny. Nejzávažnější jsou jeho studie o reformách všeobecné nemocnice, o boji proti tuberkulóze, opilství, péči o nemanželské děti atd. Měl spoluúčast na zřízení Albertina v Žamberku. Známé jsou jeho styky s Eliškou Krásnohorskou, jíž svým vlivem pomáhal prosadit povolení vysokoškolských studií pro ženy. Díky jeho iniciativě směly od roku 1900 ženy oficiálně studovat medicínu na univerzitě. Byl nositel rakouských, francouzských a jiných vyznamenání.

Pocházel z rolnické usedlosti čp. 57 v Pohoří, byl i bývalým poslancem říšské rady. Zůstal bezdětný, a proto pamatoval na svou rodnou obec a hlavně na nejubožejší děti, odkázal jim svůj rodný statek ve výměře 63 korců pozemků a budovy. V přítomné době (pozn. kronikáře - pravděpodobně rok 1939) ustanoveno kuratorium, jež bude výtěžek z hospodářství spravovati do té doby, až vzroste majetek na tu výši, kdy dle přání mecenášova bude možno zřídit "Domov pro osiřelé dítky" po Janu a Anně Dvořákových.

MUDr. Jan Dvořák - socha v Praze na Vyšehradě

Jan Smolík

narozen 28. července 1906, Pohoří, okres Nové Město n/Metují
zemřel 7. března 1971, Hradec Králové

ev. číslo: 788846
hodnost: AC2 - šrtm. let.
funkce: pomocný mechanik - nezařazen

Koncem května 1944 odjel z Lipníku nad Bečvou 12. prapor vládního vojska do severní Itálie. Nejprve do Savigliana, kde měl od 20. června 1944 střežit muniční sklady v San Francesco, Rio Val Maggiore a Lombardore a převzít od 11. praporu ostrahu části železniční trati u Avigliano včetně střežení závodů Fiat tamtéž. Příslušníci tohoto 12. praporu zakrátko tvořili jádro čs. partyzánského oddílu, který se pod velením nadporučíka L. Vrány zúčastnil 11. srpna 1944 bitvy u Ceresole Reale, která je považována za nejúspěšnější z bitev v údolích Piemontu. Byl mezi nimi i rotmistr Jan Smolík.

Narodil se 28. července 1905 v Pohoří. Otec Jan byl dělníkem na dráze, matka Anna, rozená Šmídová, pocházela z Dobrého. V Pohoří prožil své mlá­dí a zde v letech 1912 - 1915 absolvoval první tři třídy obecné školy. V druhé polovině roku 1915 se rodina přestěhovala do Mokrého, do strážního domku čp. 47. Brzy nato jeho otec narukoval do války. Jan Smolík dokončil povinnou školní docházku v roce 1920, kdy také obdržel tzv. propouštěcí vysvědčení. Od září 1920 navštěvoval reálné gymnázium v Náchodě, kde se mu moc ne­vedlo. Necítil se zde dobře, neboť si sám 14letý připadal mezi 11letými dětmi jako "táta". V roce 1926 z gymnázia vystoupil (5 tříd) a začal pracovat jako vrchní u stavby na dráze.

V té době byl odveden k výkonu vojenské prezenční služby, kterou na­stoupil 1. října 1926 u Hraničářského praporu 3 ve Fryštátě na Moravě. Byl zařazen do poddůstojnické školy, po které přišel k 1. rotě, kdy byl postupně povýšen na svobodníka a desátníka. Dne 1. července 1927 byl přidělen do III. kursu pro střelbu a vrhání pum z letounů k VLÚ Prostějově, 1. listopadu pak přemístěn k Leteckému pluku 2, k 3. letce do Olomouce a 1. března 1928 jmenován leteckým střelcem. Začátkem dubna 1928 byl přijat do další činné služby jako délesloužící poddůstojník a zařazen do elementární pokračovací školy u VLÚ Prostějov, kterou ukončil v listopadu 1928. Vrátil se zpět do Olomouce, kde až do 3. října 1936 zastával u 7. letky funkci výkonného rot­mistra. Během této doby byl povýšen na četaře a rotného, 1. dubna 1929 jmenován pilotem letcem a 1. prosince 1929 polním pilotem letcem. Od 4. říj­na 1936 do 30. června 1937 byl frekventantem Školy pro rotmistry z povolá­ní v Milovicích, po které byl 1. července 1937 povýšen na rotmistra letectva z povolání. V tomto roce byl přeložen z Olomouce na letiště do Vyškova na Moravě, kde působil až do 30. června 1939.

Dne 1. července 1939 byl přijat do počtu Vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava, kde byl vtělen nejprve k 9. praporu ve Vysokém Mýtě a od 15. října 1939 se stal příslušníkem 12. praporu v Lipníku nad Bečvou. Zde zastával řadovou a strážní službu u 2. (cyklistické) roty do 11. června 1940, kdy byl určen u 12. praporu jako řidič motorových vozidel. S touto jednotkou také odjel 24. května 1944 do severní Itálie, kde měl za úkol střežit určené prostory, sklady a železnici. Po prvním navázání styku s italskými partyzány odešel 22. června 1944 z Rio Val Maggiore poručík V. Smolík s devatenácti muži 12. praporu, po fingovaném boji byl 24. června 1944 z továrny v Aviglianě "odvlečen" štábní rotmistr A. Pudlo s deseti muži, druhý den v Sar Francesco přeběhl škpt. Mot'ka a 39 vojáků jeho stráže, z Lombardore zmizel 26. červ­na 1944 poručík M. Portisch a 38 mužů, všichni od 12. praporu. Jejich pří­kladu zde stejného dne následoval i nadporučík L. Vrána s jedenácti svými vojáky v piemontském Lombardore...

Toho dne (26. 6. 1944) přeběhl k italským partyzánům i rotmistr J. Smolík a dostal se k 18. partyzánské brigádě Garibaldi. V "dračím údolí" Val Orco se stal nadporučík L. Vrána velitelem oddílu českých partyzánů v počtu 57 mužů. Zde byl zařazen i rotmistr J. Smolík. Svou odvahou a vojenským uměním čeští partyzáni silně zapůsobili na své italské spolubojovníky i míst­ní obyvatele. Pro zoufalý nedostatek střeliva, potravin a léků nakonec samo italské partyzánské velení doporučilo, před blížící se zimou, svým českým spolubojovníkům přechod přes horské průsmyky do Francie nebo Švýcar­ska. Po dojemném rozloučení se nakonec vydaly české bojové skupiny v zá­ří a říjnu na horské pochody k francouzským hranicím. Nakonec se podařilo po strastiplné cestě dostat do Francie 6 důstojníků a 256 rotmistrů, poddůstojníků a vojáků, kteří za několik dní v britských uniformách posílili řady Čs. samostatné obrněné brigády při obléhání přístavu Dunkerque.

Rotmistr J. Smolík byl 13. října 1944 prezentován v Amiensu a zařazen u ČSOB nejprve k doplňovací rotě a od 27. října 1944 jmenován u Dopravního oddílu výkonným rotmistrem 3. roty. Začátkem dubna 1945 byl odeslán přes kanál La Manche do Anglie, kde byl 6. dubna přijat do RAF VR jako AC2 u čs. depot RAF Cosford. Koncem května byl ještě přidělen k 8311. Servicing Echelon (dílenské jednotce v rámci 311 čs. bombardovací peru­tě) v Leuchars, ale již v červnu se stěhuje do Manstonu v jižní Anglii, kde začínají přípravy k návratu do osvobozeného Československa. Dne 1. srpna 1945 získal hodnost štábního rotmistra letectva. Dne 16. srpna 1945 se vrátil s "třistajedenáct­kou" do vlasti a do 15. listopadu 1945 sloužil na letišti v Ruzyni. Poté byl přemístěn k Letištní peruti do Olomouce, 1. ledna 1946 je jmeno­ván praporčíkem letectva a 16. ledna ustanoven správcem letištní plochy v Olomouci. Od 22. března 1947 je ur­čen pro manipulační službu u velitele Školní základny III (ŠZ III) v Olomouci. Ve výcvikovém roce 1947 - 1948 absolvoval doškolovací kurs v Prostějově a vrátil se zpět ke ŠZ III. V krátké době pak získal hod­nost kapitána letectva a v roce 1955 je přeložen do Pardubic.

Jako zahraniční voják a příslušník čs. jednotek ze "západu" byl podplukovník Jan Smolík ke dni 30. listopadu 1957 propuštěn z čs. armády a převelen do zálohy. Do svého důchodu pracoval jako dopravní referent v závodě Gumokov Hradec Králové. Jan Smolík měl tři děti (dvě dcery a jednoho syna, rovněž Jana Smolíka, nar. 24. 12. 1942 v Lipníku n. Bečvou, který je mimo jiné vítězem XVII. ročníku cyklistického Závodu míru). Zemřel 7. března 1971 v Hradci Králové.

Vyznamenán byl čs. medailí Za chrabrost, čs. medailí Za zásluhy II. stupně, čs. vojenskou pamětní medailí VB, čs. pamětním odznakem II. odboje, odznakem čs. partyzána, britskými The 1939 - 45 Star, The France & Germany Star, The War Medal a italskými partyzánskými medailemi.